Časopis Architekt (www.architekt.cz) PROSTŘEDÍ BEZ BARIÉR PO PĚTI LETECH NAD VYHLÁŠKOU Č. 174/1994 SB. Daniela Filipiová Od 1. října 1994 se stala prováděcím předpisem Stavebního zákona vyhláška č. 174/1994 Sb., „kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace“. Vznik předpisu, a to, že se stal obecně závazným, byl v té době doslova převratnou událostí. Problematika pohybu osob s tělesným nebo smyslovým postižením po městě a jeho objektech byla konečně řešena s potřebnou vážností. Pět let platnosti však odhalilo některé nedostatky. Údaje uváděné ve vyhlášce jsou mnohdy nepřesné, a svádějí tak k jejímu obcházení; dále považuji za diskutabilní některé minimální rozměry určující zákonitosti, jaké má mít prostředí, ve kterém se mohou volně pohybovat osoby s postižením. Nejvážnějším „nedostatkem“ vyhlášky je však její filozofie – princip přístupu k tvorbě bezbariérového prostředí a vymezování, kam osoba s postižením má mít přístup, kde naopak s handicapovaným počítat nemusíme. BYDLENÍ. Hned v úvodu narazíme na problém bydlení osob s tělesným postižením. Stávající znění vyhlášky naznačuje, že se bydlení pro osoby s postižením řeší výstavbou domů s tzv. byty zvláštního určení. Tyto domy však často vznikají v okrajových částech města a vzhledem k většinou zcela bariérové hromadné dopravě, jsou obyvatelé těchto domů, bez vlastního automobilu odříznuti od centra města. V rámci běžné bytové výstavby se s lidmi s postižením počítá pouze do té míry, že vstup do domu a jeho vnitřní komunikace musí splňovat požadavky bezbariérovosti tak, jak je vyhláška č. 174/1994 Sb. stanoví. Výstavba domů pouze s byty určenými pro osoby s tělesným postižením (byty zvláštního určení) má jistě svůj význam především pro uživatele s velmi těžkým postižením, kteří potřebují čtyřiadvacetihodinovou pomoc druhé osoby. V těchto domech tuto pomoc zajistí „asistenční služba“. Mezi tělesně postiženými lidmi se však nachází velké procento osob soběstačných. Pro tyto osoby by se měly vytvářet byty v rámci běžné bytové výstavby. Vyhláška však pro domy s více jak třemi byty požaduje pouze bezbariérový přístup a vnitřní komunikace. Proč by ale v rámci bytového domu v kterékoliv části města, nemohl být byt, který splňuje požadavky bezbariérovosti – byt zvláštního určení? Nebyl by snad cestou k tak často zmiňované potřebě integrace, respektive reintegrace handicapovaných osob do společnosti i tento přístup? Pro přesnost uvedu, že se nejedná pouze o novou výstavbu. Podle zmiňovaného předpisu se musí postupovat i u rekonstrukcí domů, pokud jsou v takovém rozsahu, že podléhají schvalovacímu – stavebnímu řízení. Jako protiargument, proč v rámci běžné bytové výstavby není s výstavbou bytů pro postižené počítáno, se často uvádí, že nelze nutit investora – soukromou fyzickou či právnickou osobu, aby tento byt zainvestovala. Byty zvláštního určení jsou svými rozměry (zejména zdravotně technického zařízení) nadstandardní, a tedy i dražší a je faktem, že mezi lidmi s postižením je větší množství sociálně slabších osob. Myslím však, že pokud by byla vůle problém řešit, lze najít východisko. Nejprve se však tyto byty musí vytvořit, nebo-li musí být vytyčena cesta, která k výstavbě bytů zvláštního určení v rámci běžné bytové výstavby povede. DISPOZICE A ROZMĚRY. Paragraf č. 6 vyhlášky je věnován dispozičním a rozměrovým požadavkům na byty zvláštního určení. Řešení těchto bytů, které by splňovalo požadavky konkrétního uživatele nejen z hlediska dispozičního, ale i rozměrového a vhodných zařizovacích předmětů, je velmi problematické. Komplikovanost vyplývá z mnoha ukazatelů, které schopnost, respektive samostatnost postiženého určují (míra bezbariérovosti je přímo úměrná míře soběstačnosti postiženého). Je to nejen druh, ale i rozsah postižení. Tyto dva faktory jsou navíc ovlivněny tělesnou konstitucí a vzrůstem člověka. S jistou mírou nadsázky se dá říci, že neexistují dvě osoby se stejným tělesným postižením, kterým by vyhovovalo konkrétní řešení například hygienického vybavení. Co z toho vyplývá? Pokud projektant navrhuje byty zvláštního určení, měl by se s problematikou bydlení seznámit podrobně. Vyhláška projektantovi bohužel příliš informací neposkytne. Uvádí pouze minimální rozměry vnitřních komunikací bytového domu, hygienického zařízení, apod. Minimální rozměry hygienického zařízení bytu lze zdánlivě určit z minimálních rozměrů WC u umístění sprchového boxu nebo vany. Tyto rozměry však mohou fungovat například u stavby určené pro přechodné ubytování. V bytě je nutné navíc počítat s místem pro pračku, sušičku, koš na prádlo, skříňku na prádlo apod. Dá se říci, že vyhláška je v tomto příliš obecná. Je věcí širší diskuse, nakolik by se měla vyhláška podrobnějšímu řešení bytů zvláštního určení věnovat. Zda-li by bylo možné tento problém vyřešit její přílohou, ve které by byly uvedeny příklady správných a nesprávných řešení, kterých v praxi najdeme bohužel velmi mnoho. OSOBA S POSTIŽENÍM JAKO ZAMĚSTNANEC. Druhý paragraf vyhlášky jmenující stavby občanského vybavení, ve kterých je nutno počítat s pohybem osob s postižením, je další ustanovení, které rozhodně integraci postižených neumožňuje. U staveb občanského vybavení se zpřístupňuje pouze část určená veřejnosti. Podle vyhlášky se za stavby občanského vybavení považují stavby pro správu a řízení, stavby pro služby a obchod, pro tělesnou výchovu a rekreaci, předškolní zařízení a učiliště, stavby pro kulturu, zdravotnictví a sociální péči, stavby pro dopravu včetně místních komunikací, stavby pro motorizmus a dočasné ubytování. Nenapadá mě jediný důvod, proč by u těchto staveb nemělo být počítáno s osobami s postižením jako se zaměstnanci. Existují lidé s tak těžkým zdravotním postižením, že jejich zaměstnávání je možné pouze v tzv. chráněných dílnách. V první části vyhlášky v § 1 odst. 1 písm. e), jsou uvedeny tyto objekty jako stavby pro „výrobu, určené pro zaměstnávání osob s těžkým zdravotním postižením“. Výstavba těchto objektů je velmi problematická z hlediska financování. (Rozhodně však nechci zpochybnit potřebu vzniku těchto výrobních prostor!) Ne všichni postižení ale potřebují zvláštní vybavení v objektu, aby mohli vykonávat svou profesi. Jediným handicapem například tzv. „zdatných vozíčkářů“ je ortopedický vozík – prostě pouze nechodí. Jakoukoliv kancelářskou práci mohou vykonávat stejně kvalitně, jako „zdravá“ část populace. Fakt, že zákonodárce bude počítat se zaměstnáváním právě takto postižených osob, a v objektu se proto bude nacházet vhodné hygienické vybavení i v části určené pro zaměstnance, umožní velkému procentu osob s postižením nalézt zaměstnání, integrovat se do společnosti. Je třeba zdůraznit, že při řešení problému zaměstnávání osob s postižením, je neméně důležité hledisko psychologické. Tím, že pomůžeme osobě s handicapem pracovat, pomůžeme jí se změnou životního stylu, kterou život s tělesným handicapem bezesporu je. Vládní nařízení č. 384/1991 Sb., ukládá zaměstnavatelům více jak dvacet osob zaměstnat 4,5% osob se změněnou pracovní schopností a 0,5% osob s těžším zdravotním postižením. Znění vyhlášky ve své podstatě znemožňuje naplňování citovaného předpisu, který se snaží zajistit možnost zaměstnávání osob s postižením. Naopak vytvoření vhodného prostředí, které by spoluobčanům s postižením umožnilo dojíždět do zaměstnání, a zajistit si dostatečné příjmy, by vedlo k úspoře sociálních dávek od státu. Tyto finance by bylo možné vyplatit adresně těm, kteří z opravdu závažných důvodů být zaměstnáni nemohou – osoby s velmi těžkým zdravotním, tělesným nebo smyslovým postižením nebo o rodiče, pečující čtyřiadvacet hodin denně o těžce handicapované dítě. Tento článek zdaleka neprobral veškeré nedostatky vyhlášky 174/1994 Sb. Zmínila jsem se pouze o největších problémech, kterými je bydlení a zaměstnávání osob s postižením. Každý člověk chce kvalitně bydlet a vykonávat práci, která ho uspokojí.