 |
             |
|
|
|
|
||||
|
Názory a komentáře Vystoupení při příležitosti dne české státnosti v kostele Sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí
Vaše Eminence pane kardinále, pane primátore, dámy a pánové, vážení přátelé, dovolte mi, abych Vás zde pozdravila jménem svým a jménem předsedy Senátu Parlamentu České republiky pana dr. Přemysla Sobotky. Ráda bych jeho nepřítomnost omluvila jeho účastí na právě probíhajícím mimořádném zasedání Asociace evropských Senátů, které se koná při příležitosti 10. výročí obnovení českého Senátu. Oslovuji vás zde, ve starobylých prostorách kostela sv. Mikuláše, v den svátku patrona české země sv. Václava. V den, který je zároveň Dnem české státnosti jako připomínka významu svatováclavské tradice při začleňování českého národa do evropského, křesťanského, civilizačního okruhu. O svatováclavské tradici by se dalo hovořit dlouze, ale protože tématem letošního Svatováclavského večera je podpora úsilí o vytváření udržitelných struktur, podporujících rozvoj občanské společnosti, a proti vžitým negativním stereotypům vůči menšinám, ráda bych k této tématice vyslovila dvě drobné, ale z mého pohledu důležité poznámky. V prvním případě mi jde o termín občanská společnost, který mívá v posledních letech někdy až poněkud módní nádech. Někdy mám dojem, že se v tomto směru – vzhledem k tradicím české občanské společnosti z dob rakouské monarchie a Masarykovy republiky – občas dobýváme do otevřených dveřích, když často preferujeme některé elitářské a víceméně profesionální organizace, které se halasně dožadují ke své činnosti na podporu občanské společnosti především finančního zázemí ze strany státu. Na straně druhé opomíjíme tradiční opory české občanské společnosti jako je Sokol, Junák, dobrovolné hasičské sbory, ochotnické herecké soubory a mnohé další podobné organizace, které zvláště na venkově hrály a často hrají zásadní roli v tom, čemu bychom měli říkat občanská společnost. Proto si myslím, že kromě podpory živé, mnohovrstevnaté, demokratické společnosti bychom se neměli bránit diskuzi o skutečném obsahu termínu občanská společnost. Druhá poznámka směřuje k otázce potřebného kultivovaného dialogu menšin s majoritní společností. Ano, slyšíte dobře. Dlouhá léta rozumní lidé bojovali s předsudky i mocenskými strukturami kvůli tomu, aby majoritní společnost projevovala pochopení k národnostním a náboženským menšinám, aby byla solidární s lidmi se zdravotním handicapem, velkorysá k názorům mládeže a dalších skupin. Poslední dobou se však někdy dostáváme do paradoxní situace, kdy některé minoritní skupiny, ať již z důvodů náboženských nebo třeba z odporu k procesu globalizace, od majoritní společnosti požadují poslušnost při prosazování svých cílů, ke kterým směřují často daleko za hranicí zákonnosti a toleranci ke svobodě druhých. Nemůžeme společnost rozdělovat na menšinu a většinu, ale spíše podle toho, jaký máme vztah k demokratické kultuře, jako k základu svobodného života jedince i společnosti. Skutečná demokracie, ke které se jistě všichni hlásíme, je totiž jen jedna. Jejím základem vždy byla, je a bude otevřenost, kultivovaný dialog, ale stejně tak i respekt k zákonům. Budiž nám to mementem a výzvou k průběžnému dialogu, který nás bude sjednocovat a nikoliv rozdělovat či dokonce zotročovat. Děkuji vám za pozornost…
Projev na pietním shromáždění k uctění obětí komunismu, Praha Motol, 24.5.2003 Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté, je mi velkou ctí, že mohu vystoupit při příležitosti tohoto pietního shromáždění k uctění obětí komunismu a to jménem Senátu Parlamentu České republiky. Často zaznívají slova, proč se vracet do minulosti, která je zdánlivě mrtvá a která je zdánlivě za námi a proč si neustále připomínat chmurná období našich dějin a našich životů. Ale troufám si říci, že jen hlupák se neohlíží do minulosti a snaží se tvářit a chovat se tak, jako by se nás již netýkala. Je tomu dle mého názoru přesně naopak. Minulost je mrtvá jen zdánlivě a jen zdánlivě se jí již nemusíme zabývat. V historii lidstva se mnohokráte nevyplatilo nepoučovat se z minulosti a nesnažit se ohlížet, zda nás minulost nepronásleduje a nechce nás opět dohnat a zasáhnout. Je třeba ji mít na paměti a je třeba využít toho, že jsou mezi námi lidé, kteří nám mohou vyprávět o svých neblahých zkušenostech a poučit nás, jak se negativních období dějin vyvarovat, jak zabránit tomu, aby se minulost nestala přítomností. Važme si jich a stejně jako lidí, jejichž památku si dnes na tomto místě připomínáme.Važme si jejich nejvyšší oběti – lidského života, který při hájení jedné z nejcennějších hodnot člověka, kterou svoboda bezesporu je, v boji proti bezpráví položili.
(Projev přednesený na první části parlamentního shromáždění Rady Evropy, která se konala 27. – 31. ledna 2003 ve Štrasburku)
Evropský Kongres, který v Madridu v roce 2001 projednával problémy handicapovaných osob, vyhlásil rok 2003 Mezinárodním rokem handicapovaných. Obávám se, že tato informace není dostatečně známá. Můžeme se ptát proč. Možná je to chyba organizací, které se zabývají právy handicapovaných. Možná, že problémy handicapovaných nejsou dost zajímavé pro média. Abychom pochopili problém handicapovaných, musíme si položit nejméně dvě otázky: co je to handicap a co osoba s postižením vyžaduje. Věřte mi, že na tyto otázky není lehké odpovědět. Handicap je vše, co vám více či méně komplikuje všední život. Můžete mít handicap fyzický, což je postižení nejvíce viditelné – vidíte člověka na vozíčku nebo o berlích – ale také nejsložitější na vytvoření životního prostředí bez architektonických bariér, prostředí, které jim doslova umožňuje žít. Existuje tolik forem fyzických handicapů, kolik je handicapovaných. Každý handicapovaný má různé potřeby. Jiným druhem postižení je postižení smyslové. Mezi takto postižené patří lidé nevidomí, lidé s poruchami sluchu a lidé s mentálními poruchami. Podle mého názoru nesmíme zapomínat ani na starší lidi. Stáří s sebou přináší nemoci a nemoci způsobují handicapy. Někdy sledujeme v televizi dojemné příběhy, ve kterých vidíme lidi, kterým nemoc, nehoda nebo jiná tragická okolnost změnila z minuty na minutu celý jejich život. Většina lidí si myslí, že zveřejnění těchto příběhů, nebo zorganizování charitativní akce, je maximum, co mohou pro postižené udělat, a že tím splnili úkol udělat dobrý skutek. Ale handicapovaní nepožadují pohledy ani filmy plné soucitu. Nechtějí být objektem nebo předmětem charity. Postižení chtějí „jenom“ životní prostředí bez bariér. Prostředí jednak bez fyzických bariér, těch skutečných, a bez bariér psychických, které jsou v našich myslích. Fyzické bariéry se dají relativně lehce odstranit. Stačí najmout architekta a zedníky. Ale přesvědčit společnost, úřady a zákonodárce je mnohem těžší. Co musíme změnit? Je třeba změnit myšlení lidí. Je třeba všechny přesvědčit, že každý člověk s jakýmkoli postižením má ve společnosti stejná práva, jako ta osoba, která se zdá být na první pohled zdravá. Každý má právo žít plnohodnotný život. Základní podmínkou k uskutečnění této myšlenky je volný přístup ke vzdělání. Vzdělání je základem integrace postižených do společnosti. Integrací již od mateřské školky docílíme zaprvé odstranění psychických bariér, protože každý bude uvyklý vídat osoby s různým handicapem, žít společně s nimi a rozpoznat jejich každodenní potřeby. Za druhé umožníme handicapovaným vzdělání a tím jejich plnou integraci do běžného života z hlediska jejich profese. Je tu přirozeně skupina osob natolik postižených – osoby s těžkými handicapy nebo s kombinovanými vadami – u kterých je velmi obtížné nebo zcela nemožné zrealizovat uvedenou integraci. Tato skupina osob musí být zachycena strukturou sociální politiky, která jim usnadní žít důstojný život lidské bytosti v jejich rodinách. Téma integrace handicapovaných je tolik komplikované a široké, že bych o něm mohla mluvit ještě hodiny. Na toto téma jsem napsala dvě knihy. První mluví o psychických bariérách mezi námi. Ve druhé využívám zkušeností své profese architekta, který tráví už 16 let svůj život na vozíčku. Na konci mého proslovu mi dovolte zdůraznit prosbu, kterou na vás mám. Prosím vás, abyste nezapomněli na problémy lidí, o kterých jsem mluvila a kteří potřebují vaší pomoc. Myslete na ně při diskusích ve výborech. Ne jen ve Výboru pro sociální otázky, zdraví a rodinu, ale také ve Výboru pro otázky právní a lidských práv a ve Výboru pro kulturu, vědu a vzdělání. Daniela Filipiová, Česká Republika
Proslov na jednání Pléna 23.1.2003 k projednávané žádosti o zbavení imunity senátora Vladimíra Železného Mandátový a imunitní výbor (MIV) dne 7.1. a 14.1.2003 projednával žádost Policejního prezídia ČR o vydání senátora Vl.Železného. Jak je Vám jistě známo, hlasovala jsem proti vydání kolegy Železného. Důvody, které mě k tomu vedly, jsem v mnoha dlouhých rozhovorech s novináři uvedla, ale bohužel musím zkonstatovat, že ani v jedněch novinách či v jiném periodickém tisku o mém postoji k této kauze nebylo uvedeno ani slovo. Proto si dovolím toto shromáždění se svými postoji seznámit. Předem chci uvést, že jsem si plně vědoma toho, že Senátu nepřísluší rozhodovat o vině či nevině kolegy, o jehož zbavení imunity je z jakéhokoliv důvodu žádáno. O případné vině či nevině může rozhodnout vždy a jedině soud. Moje negativní stanovisko však vyplynulo ze skutečnosti, že MIV svým rozhodnutím porušil ustanovení § 41, odst. 1, písm. c) Jednacího řádu Senátu, kde je uvedeno, že MIV, cituji "…provede urychleně nutná šetření a umožní senátorovi … aby se osobně jednání zúčastnil a k věci vyjádřil;…". Senátu byla zaslána žádost Policejního prezídia ČR o vyslovení souhlasu Senátu s trestním stíháním kolegy Vladimíra Železného. Skutky, které údajně kolega Železný spáchal, jsou rozděleny do dvou skupin. K první skupině případů bylo kolegovi Železnému dne 14. 1. umožněno, aby se k nim vyjádřit a bylo na zvážení všech členů MIV, zda zbavení imunity může omezit jeho práci senátora. Úmyslně nechci hovořit o politickém podtextu "případu Železný", protože se vzpouzím pomyšlení na to, že počátkem 21. století, třináct let po demokratizaci naší země, by bylo možné v této republice vést politický proces tak, jak se to odehrávalo v nepříliš vzdálené historii, kterou mnozí z nás pamatují. Velmi důležitý fakt, který ovlivnil mé rozhodnutí, byl ten, že panu Železnému nebyla dána možnost vyjádřit se ke druhé skupině případů, a to hlasováním těsné většiny MIV. Senátor Železný se nebránil vysvětlení okolností těchto nových případů, ale pouze žádal o čas k prostudování předmětných materiálů. Jedná se totiž o kauzy nové, se kterými nebyl seznámen a nemohl k nim v den jednání MIV podat vysvětlení. Žádal o 2 až 3 týdny na prostudování materiálů, aby se mohl relevantně vyjádřit. Argumenty některých mých kolegů, že jeho žádost o poskytnutí času 2 až 3 týdnů je odsouváním vyřešení "kauzy Železný" je zcestná. Jedná se totiž i o případy z roku 1999! Dále chci zdůraznit, že kolega Železný chtěl na dalším jednání MIV předložit materiály, kterými chtěl dokázat údajnou manipulaci celé kauzy. Výrok jednoho ze členů MIV, že "…dnes jsme kolegovi Železnému dali prostor hodinu a on příště bude mluvit třeba hodiny tři a na to čas nemám…" uvádím snad jen pro dokreslení situace a přístupu některých členů MIV k projednávanému případu a nechci jej komentovat. Výše popsanými okolnostmi byl dle mého názoru porušen samotnými senátory, členy MIV zákon - Jednací řád Senátu. Celá společnost oprávněně volá po dodržování zákonů. Domnívám se, že zákonodárci by snad měli jít příkladem. Nebo snad ne?
V posledních týdnech je velmi sledovanou kauzou projednávání žádosti Policie ČR o zbavení imunity senátora Vladimíra Železného. Kolem jednání Mandátového imunitního výboru (MIV) bylo zveřejněno v médiích mnoho různých informací a dezinformací. Mnozí lidé se na mě obracejí s žádostí o vysvětlení, proč jsem hlasovala proti vydání kolegy Železného. Proti vydání sen. Železného jsem hlasovala proto, že postupem MIV byl porušen § 41 Jednacího řádu Senátu, kde je uvedeno, že senátorovi musí být umožněno vysvětlení a vyjádření se k případu, ve kterém je žádáno o zbavení jeho imunity. V případě kolegy Železného se tak nestalo, protože mu nebyla dána možnost vyjádřit se ke třem kauzám, ve kterých je proti němu vedeno trestní vyšetřování. Sen. Železný prosil o odložení rozhodnutí MIV o 2 až 3 týdny, tedy na dobu, kdy se bude moci s kauzami seznámit, protože zmiňovaná jsou nová a on tudíž nezná jejich obsah. Když si uvědomíte, že některé kauzy, o které se v tomto případě jedná jsou z roku 1996, nemyslím si, že 2 až 3 týdenní odložení rozhodnut MIV by bylo obstrukcí či nepřípustným protahováním vyšetření tohoto případu. Senátor Železný chtěl navíc doložit, že minimálně ve třech případech se jedná o zmanipulované kauzy. Domnívám se, že všichni jsme povinni dodržovat zákony a Senát jako zákonodárný sbor především.
Otevřený dopis ministrovi práce a sociálních věci Vážený pan ministr práce a sociálních věcí V Praze dne 6.9.2002 Vážený pane ministře, dovoluji si Vás oslovit formou otevřeného dopisu před nedělním jednání vlády, které se bude konat dne 8.9.2002, na kterém chcete předložit k projednání návrh novely zákona o sociálním zabezpečení, který v předkládaném znění nestátní provozovatele sociálních služeb oproti státním silně znevýhodní a může tak způsobit i jejich likvidaci. Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité z hlediska nabízených služeb pro osoby s postižením zachovat tyto organizace. Nestátní organizace poskytují zdravotně, tělesně a sociálně postiženým takové služby, které rozšiřují nabídku forem pomoci poskytovaných státními subjekty. Nestátní organizace vzhledem k tomu, že pracují s klienty přímo, tedy nezprostředkovaně, dokáží velmi flexibilně zajistit konkrétní službu, kterou osoba s postižením potřebuje. Chápu, že se snažíte najít vzhledem k povodňovým událostem v rozpočtu finanční rezervy, obávám se však, že Vámi navrhovaná novela způsobí újmu těm, kteří jsou v hierarchii sociální potřebnosti ti nejpotřebnější. Odejmutím finančních prostředků znemožníte schopnost poskytnout pomoc konkrétním lidem, v konkrétní životní situaci. Lidem, kteří jsou na pomoci neziskových organizací životně odkázáni. Uvedené organizace zajišťují takovou formu pomoci, která je doslova vrací do života a pomáhá jim v integraci do života tak, jak to ostatně požaduje i vládní nařízení. Vaše jednání jako člena vlády, která slovy premiéra Špidly říká, že zajišťuje sociální stát, se s pojmem sociální vůbec neslučuje. Obávám se dokonce, že spoléháte na to, že za nestátními neziskovými organizacemi nestojí odbory, které by mohly pohrozit stávkou, jako je tomu například u učitelů, nebo jiných profesních skupin. V přeneseném slova smyslu na povodně takto doplatí ti nejslabší. Žádám Vás tímto, abyste znovu zvážil, zda Vámi předložený návrh novely je tím vhodným řešením a zda byste neměl Vy, potažmo zda by neměla vláda zdroje na financování povodní hledat jinde. S pozdravem Daniela Filipiová
(Proslov na semináři na téma domácí násilí konaném 4.9.2002 v Senátu) V souvislosti s pojmem domácí násilí se nejčastěji hovoří o násilí páchaném muži na ženách a na dětech, méně často o násilí páchaném ženami na mužích (podle posledních údajů snáší až 66% mužů buď psychické nebo fyzické týrání od žen), zřídka kdy o dětech týrajících své rodiče (v několika státech světa existuje zákon chránící rodiče před týráním vlastními dětmi) a skoro vůbec se nehovoří o násilí páchaném handicapovanými lidmi na svém okolí. Realita je taková, že i člověk s handicapem dokáže pěkně své okolí potrápit. Pravdou je, že se jedná spíše o týrání psychické než fyzické, ale otázkou je, co je horší. Lidé si tento fakt příliš neuvědomují, přestože z něj pramení několik obecných mýtů, jako například ten, že „invalidé jsou zlí“. Většina lidí ve společnosti to odůvodňuje tím (a vlastně tak jejich chování omlouvá), že jsou to lidé nešťastní, nesmíření se svým osudem, které je třeba litovat a nikoli se na ně zlobit. Pokud ale nemusí s takovýmto člověkem žít, neumějí si představit, jaké je to mnohdy doslova „peklo“, starat se o takto postiženého. Jestliže žijete s člověkem, kterého máte rádi (manžel, rodič, dítě a pod.) a u kterého dojde k propuknutí nějaké nemoci (roztroušená skleróza, oslepnutí...) nebo k úrazu, který má trvalé následky, zpravidla s tímto člověkem zůstanete i nadále. Co se však může stát? Nejčastěji se rodina po počátečních problémech, jako je překonání bariérového prostředí a zařízení nutných provozních záležitostí, semkne a funguje stejně jako dříve. V horším případě se handicapovaný jedinec se svým osudem nesmíří a rozhodne se, že nepřízeň osudu náležitě „oplatí“ svému okolí, což jsou ale právě ti, kteří se o něj chtějí starat s veškerou láskou a péčí. Formy psychického týrání osob, které se snaží všemi silami pomoci, jsou různé zrovna tak, jako jsou různé povahy a charaktery lidí na tomto světě. Může to být vydírání, vyhrožování, demonstrativní sebevraždy, nadávání, udávání, pomlouvání a výjimkou není ani fyzické napadání. Jak může nešťastná rodina tuto situaci řešit? Zdánlivě nejsnazší je přemístit svého rodinného příslušníka do ústavního zařízení, kde ovšem bude týrání okolí pokračovat pouze s tím rozdílem, že týraní nebudou členové rodiny, ale personál a spolubydlící. Další možný vývoj je ten, že pečující začnou v důsledku psychického vyčerpání terorizování oplácet, což nemohou obě strany dlouho vydržet (někdy ani přežít). Třetí, nejhorší možností je, že pečující budou v tichosti snášet všechny útrapy i nadále. Společnost o této formě týrání mlčí, možná proto, že o ní neví. Týraní rodinní příslušníci se nikde nezmiňují o tom, jak se jejich příbuzný doma chová, a to proto, že mají strach z toho, že je okolí odsoudí za to, že nejsou dost trpěliví s „chudákem invalidou“. Otázkou je, zda musí snášet tyto útrapy jenom proto, že je podle společnosti nemorální opustit někoho, kdo nedokáže ocenit péči svých bližních. Samozřejmě, že existují formy pomoci, které se snaží najít způsob, jak k oboustranné spokojenosti problém vyřešit, nebo alespoň pomoci. Nechci zde vyjmenovávat možnosti řešení uvedené formy násilí. Chci na tuto formu násilí upozornit, stejně tak jako na následující. Týraní lidé, o kterých jsem hovořila, mají možnost dojít si na odborné pracoviště, kde jim může být nabídnuta pomoc. Mohou alespoň krátkodobě opustit byt, odreagovat se. Ale handicapovaní lidé (a já chci hovořit zejména o imobilních lidech, což mohou být jak mladí lidé s těžkým tělesným postižením, nebo staří lidé pohybově postižení v důsledku stáří, kteří jsou na druhého životně odkázáni) nemají možnost dojít si pro radu či pomoc na specializované pracoviště vzhledem ke svému handicapu a mnohdy i bariérovému prostředí, ve kterém jsou třeba i úmyslně drženi. Využívám možnosti, kterou tento seminář nabízí, a chci na daný problém upozornit a požádat vás, osoby kompetentní v této problematice, abyste měli tuto skupinu lidí při své práci na paměti.
Zákon o transplantacích Není zcela bezpředmětné připomenout si diskusi, která na toto téma dne 30.5. t.r. proběhla na 18. schůzi Senátu a ověřit si, co jednotliví lidé na jedné straně slibují a co na straně druhé konají, a jak jednotliví zastánci stávajícího znění zákona argumentovali a hlasovali
|
